Anekdoty a vtipy o náboženství a víře

Mojžíš sešel z hory na špatné straně. Nikde nikdo, tak se vydal jedním směrem a po několika týdnech konečně došel k osadě, kde na poli pracoval muž a ten Mojžíšovi vysvětlil, že je ve Španělsku. Mojžíš s sebou samozřejmě pořád měl kamenné desky s deseti přikázáními a docela se těšil, až se jich zbaví. Tak se zeptal, jestli by ten Španěl o nějaká nestál, a dává příklad: „Tak třeba, nepožádáš manželky bližního svého.”
„Ne, tak to nepůjde,” odvětí farmář. „Vždyť já každou chvíli obšťastňuju pekařovu ženu, moje manželka si to občas rozdá s řezníkem a moje vdaná dcera, ta skoro s každým hostem, co se tu objeví. Víte, my Španělé jsme trošku moc horkokrevní na taková přikázání.”
Mojžíš se tedy zeptal na směr a vydal se zpátky do Palestiny. Po pár stech kilometrech už ho moc bolely ruce, tak se pokoušel udat nějaké to přikázání v Itálii.
„Třeba tady jedno, nepokradeš!”
„Ne, vy snad nevíte, kde jste?!” diví se italský rolník. „Vždyť já nemám snad jedinou věc, kterou bych neukradl, a neznám nikoho, kdo by si věci opatřoval jakkoliv jinak. Radši se spakujte a zmizte!”
Po dalších pár stech kilometrech natrefí Mojžíš na židovského pastevce a nabízí mu, jestli nechce nějaká přikázání. Žid se zeptá: „A co to stojí, takové přikázání?”
„Nic, to je úplně zadarmo!”
„No, to je báječné! Já si jich vezmu všech deset!”

Před mnoha lety zemřeli v jeden den Svatý Otec a Don Juan. Ti nahoře ale měli nepořádek v písemnostech, a tak omylem poslali Papeže do pekla a Dona Juana do nebe. Když si toho po týdnu Svatý Petr všiml, okamžitě poslal dolů pro Papeže. Ten se cestou k nebeské bráně potkal s Donem Juanem, jenž směřoval do pekla.
Papež povídá: „Škoda toho omylu. Už se nemohu dočkat, až tam budu. Celý život jsem trpělivě čekal, že spatřím Pannu Marii!”
A Don Juan se jenom pousměje: „Už ne...”

Kouká Ježíš z výšky na svět a vidí samé drogy. Tak pošle své apoštoly, aby mu nějaké přinesli. Musí přece vědět, s čím má bojovat. Jako první se vrátí Petr a přinese mu heroin. Po Petrovi se objeví Tomáš, s kokainem. Nakonec přijde Jidáš. Ježíš mu otevře nebeskou bránu a ptá se: „Jidáši, co jsi mi přinesl?”
A Jidáš na to pohotově: „FBI!”

Mladý kněz měl před prvním kázáním trému, a tak mu starý farář poradil, aby si dal na kuráž deci vína. Po kázání se mladý přišel zeptat, jak se to starému líbilo, a ten pokrčil rameny: „No, napoprvé to nedopadlo nejhůř, ale stejně jsi se dopustil tří chyb. Předně jsem ti řekl deci a nikoliv litr. Dále... Máří Magdaléna nebyla nevěstka, ale byla zneuctěna. A třetí chyba: Na závěr se říká Amen, a ne Ahoj!”

Kněz se vydal zahrát si golf. Najal nosiče a přišli k první jamce. Kněz odpálil a vůbec se mu to nepovedlo. Prodrali se křovím, našli míček a kněz vyzkoušel druhou ránu. Zase totálně vedle. Tak se prodrali z křoví ven, přešli trávník na druhou stranu a znovu.
Když se ani napopáté kněz nedostal blíž než sto metrů k jamce, nosič už to nevydržel: „Otče, prosím vás, proč vy vůbec chodíte hrát golf?”
„To je tak, synu,” praví velebný pán. „Chtěl jsem se naučit trpělivosti a slyšel jsem, že se jí člověk při golfu dobře naučí.”
„To ano,” povzdechne si poskůček. „Pokud je nosičem!”

Zemřel papež a samozřejmě jde do nebe. Zaťuká na bránu a z ní vykoukne svatý Petr.
„Jméno?” zeptá se dost stroze.
„Svatý Otec.”
Svatý Petr projede na terminálu databázi a zavrtí hlavou: „Je mi líto, ale nikdo takový do nebe jít nemá.”
„Tak zkuste Jan Pavel II,” naléhá příchozí.
Bez výsledku: „Ne, ani ten tady není.”
„Tak zkuste... jo... zkuste Wojtyla, Karel.”
A svatý Petr opět: „Ne, nikdo takový v počítači není, pane.”
„To snad není možné!” rozčílí se papež. „Celý život si odříkám, snažím se jít příkladem, stamiliony lidí dole na zemi mě uctívají a vy mě teď nechcete pustit do nebe? Jak si to představujete? Co to má znamenat?”
Svatý Petr spiklenecky zamrká a ukáže prstem: „Koukněte támhle nahoru, zdraví vás skrytá kamera!”

Chlápek se vydal na výlet do džungle. Jednoho rána se probudil s takovým tím divným pocitem a kouká, kolem něj v kruhu stojí desítky zmalovaných domorodců s luky v rukou. Hlasitě pronese: „Tak, a jsem v prdeli!”
Najednou se z nebes ozve hluboký hlas: „Ale ne, nejsi! Vidíš toho velkého s tím červeným malováním v obličeji? Dojdi k němu, směle mu vraž nůž do břicha a on zemře.”
Chlápek nic neváhá, hbitě přiskočí k červeně zmalovanému domorodci a prudkým pohybem utopí svůj nůž v jeho břiše. Vzhlédne k nebesům: „A co teď, Bože?”
Shůry se ozve: „No, tohle byl jejich náčelník. Teď jsi v prdeli!”

Jeptišky se rozhodly, že se vypraví na cestu do Svaté země. Když se vrátily, dozvěděl se o jejich výpravě sám biskup a zavolal si k sobě matku představenou: „Tak vyprávěj, má dcero, jak probíhala vaše pouť.”
„Byla to velmi těžká cesta, monsignore. Pán na nás seslal mnoho nástrah, ale všechny jsme je ve zdraví překonaly.”
„A jaké nástrahy máš na mysli?” ptá se biskup.
„Ty nejtěžší, otče. Jen co jsme se nalodily, námořníci se opili a hned první noc nás všechny znásilnili. Tedy až na sestru Angeliku.”
„Ó, můj Bože!” křižuje se biskup.
„A to není všechno,” pokračuje matka. „Po několika dnech naši loď přepadli piráti a všechny námořníky pozabíjeli. To je určitě Pán tak potrestal za jejich hříchy. A nás všechny znásilnili. Tedy kromě sestry Angeliky.”
„Ach, Mon Dieu!” povzdychne si biskup.
„Ale to ještě není všechno,” říká matka představená. „Hned další den přišla hrozná bouře a ta nás zahnala k pobřeží Afriky, kde loď ztroskotala. Všichni piráti zahynuli, ale my se všechny zachránily. Tři dny jsme putovaly pouští, až jsme narazily na tlupu kočovných beduínů. A ti nás všechny znásilnili.”
„Všechny?” ptá se biskup.
„Kromě sestry Angeliky,” odpoví matka představená.
„Promiň, dcero, že se tě vyptávám na tak hrozné zážitky, ale jak to, že dcera Angelika vždy zůstala uchráněna. To je tak ošklivá?” zajímá se biskup.
„To ne, monsignore,” odvětí matka. „Ale ona nechtěla!”

Přijdou dvě jeptišky do řeznictví a jedna říká: „Dva párky, prosím.”
Druhá ji zatahá za hábit: „Kup tři, jeden sníme!”

Matka představená přijímá do řádu novicku a provádí ji celým klášterem. Přivede ji do zvonice a ukazuje jí, jaký mají krásný nový zvon. Novicka v úžasu odpoví: „Paráda!”
Potom jí matka představená ukazuje kostelík s krásným vyřezávaným oltářem a novicka zase nadšeně reaguje: „Paráda!”
Nakonec ji matka představená přivede do její skromné komůrky s tvrdou postelí, s klekátkem na modlení, bez světla. A novicka zase: „Paráda!”
Matce představené už je to divné, a tak se jí zeptá, jestli umí také nějaké jiné slovo.
„No, třeba soulož,” odpoví novicka.
„Co to je?” ptá se udiveně matka představená.
„Paráda!”