Anekdoty a vtipy z pohádek a příběhů

Je království, v něm jeden král, který má pohlednou dceru na vdávání. Hrnou se princové, nápadníci a princezna, aby si vybrala, se jde s každým projít zámeckým parkem. Ale je tu problém, ona se vždy vrátí sama, po princích ani vidu, ani slechu. To nápadníky odradí a už se nehrnou.
Král je zoufalý, a tak vyhlásí: „Dám princeznu za ženu a půl království tomu, kdo se z parku vrátí.”
Přihlásí se Honza, že to zkusí. Tak tedy jo. Procházejí se s princeznou v parku, když přijdou k jezírku s krokodýly. Princezna si sundá z prstu prsten a hodí ho tam (do jezírka). A na Honzu: „Vyndej ho!”
Honza ho vyndá, princezna potěšeně: „No vidíš, a ti blbci tam skákali...”

Jde chlap kolem rybníku, najednou se vynoří zlatá rybka a říká: „Splním ti jedno přání!”
Chlap mávne rukou a povídá: „Neser, nemám čas.”
A rybička za tři dny praskla.

Princezna uvidí opravdu velice hnusnou ropuchu a ptá se jí: „Tak, ty jsi ta žába, kterou když políbím, promění se v krásného prince?”
„Ne,” odpoví žába, „to je můj bratr - mně ho musíš vykouřit!”

Žila, byla v jedné zemi krásná, chytrá a emancipovaná princezna. Když jednou seděla ve své nádherné zahradě na břehu potoka a zabývala se Feministickými meditacemi, vyskočila z potoka žába a řekla jí: „Jsem princ zakletý zlým čarodějem. Stačil by jediný tvůj polibek, abych se znovu proměnil v pohledného, urostlého a elegantního muže. Pak se můžeme vzít a žít šťastně na tvém zámku s mou matkou. Budeš mě moci milovat, připravovat moje jídlo, prát moje košile a rodit moje děti. Budeme velmi šťastní.”
Tentýž večer si princezna při vychutnávání lehce osmahnutých žabích stehýnek ve vinné omáčce pomyslela: „Tos uhod, blbečku...”

Přijde princ se zlatým střevíčkem do krematoria a ptá se: „Není tu náhodou někde Popelka?”

„Budulínku, Budulínku, pojď, povozím tě na ocásku...” volá liška na Budulínka.
„Polib mi, mám horský kolo!”

Hurvínek je zvídavý.
„Taťuldo,” ptá se, „co je podle tebe kamzík?”
Spejbl si rozpačitě odkašle: „Kamzík? Víš, Hurvajs, to je taková... No, taková přiblblá ryba.”„Ale ve škole nám říkali, že kamzík skáče po horách.”
„Však jsem ti říkal, že je přiblblá.”

Mladej frajer chytí zlatou rybku: „Mnó, já bych si přál, abych do toho mohl bušit dvacet hodin denně!”
Lup - a je v kamenolomu!

Na jedné farmě žil farmář se ženou a třemi syny. Jednoho rána se žena probudila a vidí na louce ležet jejich jedinou krávu dočista mrtvou. Přepadla ji beznaděj - jak by teď mohla sehnat obživu pro svoji rodinu? Dostala se do velice silné deprese a oběsila se v kuchyni.
Když se probudil její muž, také on viděl, co se stalo. Kráva mrtvá, žena mrtvá - naprosto bezvýchodná situace. Popadl pušku a střelil se do hlavy.
Nejstarší syn se probudil, spatřil, co se stalo, a rozhodl se, že půjde k řece a utopí se. Došel k řece a tam na břehu uviděl sedět vodní vílu. Ta mu řekla: „Znám příčiny tvého zoufalství. Pokud se se mnou pětkrát v řadě pomiluješ, pomocí kouzel oživím tvé rodiče i krávu.”
Syn souhlasil, ale po čtvrtém vyvrcholení se zhroutil a nebyl schopen dál pokračovat. Víla ho tedy vtáhla do vody a utopila.
Další syn se probudil a také se rozhodl utopit. U řeky ho oslovila víla: „Když se se mnou desetkrát pomiluješ, všechno napravím.”
Tak to mladík zkoušel, vydržel sedmkrát, ale víle to nestačilo a i jeho utopila.
Když se nejmladší syn probudil a zjistil, že kráva i rodiče jsou mrtví a bratři zmizeli, také se vydal k řece. Víla tam na něj už čekala a povídá: „Viděla jsem, co všechno se stalo, ale mohu to všechno napravit, pokud se se mnou patnáctkrát pomiluješ.”
Mladík odpověděl: „To je všechno? Jen patnáctkrát pomilovat? Proč ne dvacetkrát?”
Vílu to poněkud zarazilo a mladík pokračoval: „Sakra, proč ne pětadvacetkrát?”
Víla váhala s odpovědí a mladík přidal: „Co takhle třicetkrát?”
„Dost!” zakřičela náhle víla. „Dobře, když mě třicetkrát pomiluješ bez odpočinku, všechny oživím.”
Teď se ale zarazil mladík: „Hele, moment. Jak mi zaručíš, že tě třicet čísel v řadě nesloží, tak jako to složilo tu krávu?”

Ivánek si cestou prozpěvuje a málem šlápne na žábu. Žába říká: „Polib mě a něco dostaneš.”
Ivánek se rozmýšlí, ale nakonec ji políbí.
„A co dostanu?” zajímá se potom.
„Ekzém! Ekzém!” směje se žába.