Anekdoty a vtipy o policajtech a zlodějích

Zastaví policajti auto a chtějí po řidiči papíry. Ten je vytáhne - celé špinavé, upatlané...
„A co, že máte doklady takové špinavé?”
„Protože mi je každou chvíli všelijací zasranci ohmatávají!”

„Mohl byste mi říct, jak ten útočník vypadal?” zeptal se policista, když pomáhal potlučenému muži na nohy.
„Ale ovšem,” odvětil muž. „Zrovna jsem mu to říkal, když mě začal mlátit!”

Ptá se policajt náčelníka: „Pane veliteli, umí krokodýlové létat?”
„Samozřejmě, že neumí.”
„A skutečně neumí létat?”
„Skutečně neumí.”
„Ale generál povídal, že umí lítat.”
„No, trošku létat umí!”

Stojí policajt u cesty a pořád škrtá jednu sirku. Přijde za ním pán a ptá se ho: „Proč to děláte?”
„Vždyť to poprvé šlo!”

Jdou dva policisté na obchůzku, najednou přijdou ke křoví a vidí, že se tam válejí něčí nohy.
„Hele Josef, to vypadá jako Frantovy nohy, že jo?”
„No jo, ty vole, vypadaj tak!”
Jdou dál a najdou kus ruky.
„Josef, hele - takovýhle ruce má Franta!”
„Máš pravdu, to je ruka, jako kdyby Frantovi z voka vypadla.”
Zase jdou dál a zastaví se u křoví, kde se válí zkrvavené tělo.
„Pepo, Ježíši Kriste, to vypadá jako Frantovo tělo!”
„Jo, jo, Jirko, takový tělo má přesně Franta...”
Ač je to k neuvěření, jdou opět dál a najdou hlavu.
„Josef, do prdele, to je Frantova hlava!”
„Ty vole, Jirko, aby se tak Frantovi něco stalo...”

Muž a žena se srazí v autech. Bouračka je to ošklivá, oba jejich vozy jsou úplně na maděru, ale ani jednomu z nich se nic nestalo. Když se vysoukali ze zprohýbaných plechů, povídá žena muži: „Tak vy jste muž, to je zajímavé. Já jsem žena. Hmm, podívejte na naše auta! Nic z nich nezbylo, ale my jsme zraněni nebyli. To musí být znamení od Boha. Měli jsme se setkat, stát se přáteli a žít spolu až do smrti.”
Muž, protože proti němu stála velmi pohledná dáma, přitakal: „To jo, to muselo být určitě znamení od Boha!”
Žena pokračovala: „A podívejte se na tohle, další zázrak. Moje auto je totálně na mraky, ale tahle lahev vína je naprosto v pořádku. Bůh si určitě přeje, abychom toto víno vypili a oslavili tím naše štěstí.”
Podala lahev muži, ten souhlasně přikývl, otevřel ji a polovinu vypil. Pak ji podal zpět ženě, ta vzala lahev, zavřela ji a vrátila muži do rukou. On se jí překvapeně zeptal: „Vy nebudete?”
Načež mu odpověděla: „Ne, já počkám na policii!”

Jednou večer se takhle policista postavil naproti jednomu baru a čekal, jestli po zavíračce nechytne někoho pro alkohol za volantem. Když začali z baru vycházet lidi, hned si všiml jednoho, který se doslova vypotácel a začal se motat mezi auty. Vyzkoušel klíčky u pěti z nich, než našel svoje. Pak seděl pět minut na předním sedadle ohnutý pod volant a zápasil s klíčky. Tou dobou už všichni ostatní hosté vyšli z baru a odjeli.
Když konečně motor naskočil, policista neváhal a vyrazil kupředu. Postavil se před rozjíždějící auto. Nechal muže vystoupit a fouknout do balónku. A nic! Policajt udiveně říká: „Sakra, jak je tohle možné?”
A chlápek mu povídá: „No, dneska jsem byl jako volavka určenej já!”

Baví se dva policajti: „Představ si, tady čtu, že velké ryby se v moři živí sardinkami.”
„Nepovídej,” diví se kolega, „a čím si otvírají konzervy?”

Pan Wilson byl předsedou místní charity, která ještě nikdy neobdržela dar od nejbohatšího právníka ve městě. Pan Wilson se pokusil obměkčit právníka po telefonu: „Pane doktore, podle našich informací jste jen minulý rok dosáhl zisku 600 000 dolarů, a přesto jste nevěnoval ani cent na charitativní činnost.”
Právník odpovídá: „Víte vy člověče, že moje matka umírá na těžkou nemoc, a účty za nemocniční péči několikrát převyšují její roční příjmy? Víte, že můj bratr, válečný veterán, je na vozíčku a slepý? Víte, že moje sestra přišla při nehodě o manžela a zůstala sama se třemi dětmi?”
„Ne, to jsem opravdu nevěděl.”
„No vidíte. A když nikomu z nich žádné peníze nedávám, proč bych proboha měl dávat vám?”

Policajt nastoupí do autobusu a tam hned na prvním sedadle nádherná ženská. A jediné volné místo v autobuse je právě vedle ní. Sebere veškerou odvahu a v jakémsi polovičním bezvědomí se skácí do sedadla vedle ní.
Po několika minutách se probere a usilovně přemýšlí, jak s tou krasavicí navázat kontakt. Pak se osmělí a pohlédne na ni: „Slečno, jedete také tímto autobusem?”