Anekdoty, vtipy, vtípky, ftípky, srandičky

U Kalianka zvoní telefon: „Je to číslo 380 748 506?”
„Ne, to je omyl, já nemám žádný telefon!”

„Smím?” zve mladík slečnu do tance.
„Smíte, ale nejprve si zatancujeme.”

Uprostřed zimy: „Představ si, že na víkend hlásili až 30°C horka.”
„To není možné!”
„Ale ano - 15 stupňů v sobotu a 15 stupňů v neděli!”

Chlubí se Pepa Kalianko: „Tak jsem byl na zábavě za Červenou Karkulku!”
„A bylo to dobré?”
„Vynikající, ještě nebylo ani deset a byl jsem sežranej!”

„Pane Náhlovský, jak se vám líbí na našem plese dámské toalety?”
„Ani nevím, já se vždycky vyčurám v průjezdu!”

Vlk se topí a volá na Karkulku: „Vytáhni mě!”
„Jo a ty mě sežereš!”
„Nesežeru!”
Vlk odpřisáhne, Karkulka ho vytáhne z vody za ocas, vlk se změní na krásného prince se slovy: „Děkuji, a snad bys mohla ten můj ocas už pustit!”

Režisér říká herci: „V příští scéně skočíte z mostu do vody.”
„Ale já neumím plavat,” odpoví herec zaskočeně.
„To nevadí,” nijak si s tím neláme hlavu rejža, „stejně už je to poslední záběr.”

Jak vlastně připravujeme naše děti na život? Čteme jim před spaním příběhy, v nichž nejmladší a odstrkovaný princ dostane nejkrásnější princeznu, hloupý Honza přelstí všechny chytráky a Smolíčka pacholíčka zachrání na poslední chvíli jelen.
Když děti vyrostou, vykročí do života, v němž odstrkovaný nakonec stejně ostrouhá, naivní sedne na lep chytrákovi, a zatímco si na člověku smlsne kdejaká havěť, jeleni se pasou dál...

Nóbl panička uspořádala zahradní párty. Jeden z hostů se chvilku nudil, a tak kouká, jak na druhém konci zahrady pracují dva zahradníci. Jeden se zrovna rýpe v zemi a ten druhý najednou z ničeho nic vyskočí a předvede nádherné, prudké taneční figury. Host je úplně unesen a povídá hostitelce: „Ten chlápek tancuje tak báječně, že bych mu zaplatil tisícovku, kdyby to přišel předvést do našeho kurzu aerobiku.”
Hostitelka tedy jde druhému zahradníkovi říct o tomhle návrhu a ten volá na prvního: „Hej, Pepo, myslíš, že za tisícovku bys znova šlápnul na ty hrábě?”

Přijeli zemědělci do Národního divadla v Praze na balet Labutí jezero. Po čtvrt hodině programu se jeden ptá druhého: „Proč jsou tam ty ženské pořád na špičkách?”
Ten zkušeně odpoví: „To víš, je to o labutích, asi je tam nasráno!”