Anekdoty, vtipy, vtípky, ftípky, srandičky

Kupé rychlíku jedoucího z Prahy do Brna, zcela sám sedí starší vousatý pán. Vlak zastavil v Kolíně a když se znovu dával do pohybu, otevřeli se dveře a do kupé vpadla asi tříletá holčina, plácla sebou a řvala. Za ní tam vletěl asi pětiletý kluk, který rovněž řval a byl pohlavkován starým Židem, jenž nadávaje usedl na sedadlo.
Starý pán vyskočil a rozhodně povídá: „Pane, jsem strašně nervózní!”
„Co je mi do toho, že sou voni nervózní,” odseknul Žid.
„Povídám, že jsem strašně nervózní a neodejdete-li okamžitě s těmi dětmi pryč, způsobím vám velkou nepříjemnost!”
„Nepříjemnost? Cha! Cha! Mojí starý se narodily dvojčata, a mám za ní přijet do Prahy - sed sem si do vlaku do Brna, holka se mi pokadila, kluk sežral jízdenky, tak jakou mi voni můžou udělat nepříjemnost?!”

Dva Židi, Kohn a Roubíček, přežijí koncentrák. Když v pětačtyřicátém opustí Dachau, rozhodují se, kam půjdou.
„Já to zkusím na Západ, třeba do Ameriky,” povídá Kohn, „uvidím, jak se mi tam povede.”
„Tak já to zkusím zase na Východ, do Sovětskýho svazu,” rozhodne se Roubíček.
Dohodnou se, že se po nějaké době sejdou a řeknou si, jak se jim daří. Kohn odjede do Ameriky, stane se obchodníkem a zbohatne. Po letech si vzpomene na Roubíčka, co se s ním asi stalo, že se neozval. Vezme si volno a odjede po něm pátrat. Stopa ho zavede do Moskvy. Tam se na příslušném úřadě ptá úřednice, zda neví, kde by mohl najít Roubíčka, co přežil koncentrák. Úřednice chvílí hledá a pak říká: „Jděte se podívat na Rudé náměstí, měl by tam zametat.”
„Zametat?” podiví se Kohn, ale jde se přesto podívat.
Za chvíli opravdu narazí na Roubíčka, jak zametá Rudé náměstí.
„Ahoj, já jsem Kohn, pamatuješ?” osloví ho.
„Kohn? Jakej Kohn?”
„No přece Kohn, z Dachau,” říká Kohn.
Roubíček se opře o koště a zasněně zíraje do dálky si povzdechne: „Jo Dachau, to byly časy...”

Přijede nejvyšší rabi do Vatikánu na návštěvu. Všechno si prohlédne, lecos se mu líbí, ale nechápe, proč uprostřed chrámu stojí telefonní budka. Zeptá se tedy: „Svatý otče, k čemu je ta telefonní budka?”
„To je spojení k bohu.”
„A mohl bych si zatelefonovat?”
„Ale zajisté.”
Rabi vejde do budky, vytočí číslo a takových deset minut hovoří s bohem. Po skončení hovoru vyjde z budky a ptá se: „Co zaplatím?”
„500 dolarů.”
„Cože, 500 dolarů za deset minut?”
„No, ono to jde přes satelit a to stojí hrozný peníze,” odpovídá svatý otec.
Rabi nekomentuje, vytáhne pět set dolarů a zaplatí.
Po nějakém čase vyrazí papež do Jeruzaléma, všechno si prohlédne a všimne si, že v největší synagoze stojí také telefonní budka.
„To je spojení s bohem?” ptá se.
„Jistě, svatý otče.”
„A mohl bych si zavolat?”
„Zajisté, svatý otče.”
Papež vejde do budky a asi deset minut hovoří s bohem. Po skončení hovoru vyjde a ptá se: „Co zaplatím?”
„10 centů, svatý otče.”
„Cože, jen deset centů, když u nás to stojí takový peníze?”
„To víte, místní hovor.”

Moric je už týden na návštěvě u svého bratrance a vůbec se nemá k odjezdu.
„Poslyš, Moric,” povídá mu jednou ráno bratranec, „nemyslíš, že už se po tobě Sáře a dětem stýská?”
„Máš pravdu,” odvětí Moric, „vždyť já jsem na ně úplně zapomněl! Hned jim zatelegrafuji, aby sem za mnou přijeli!”

Khon se rozhodl prodat dům a předal celou záležitost agentovi. Ten napsal inzerát, takový ten standardní, který se nádherně čte. Khon si ho přečetl a zeptal se: „To je všechno pravda?”
„Samozřejmě,” odvětil agent. „Proč se ptáte?”
„Stornujte to,” povídá Khon. „Ten dům je příliš dobrý, než abych ho prodával!”

Přiběhne Kohn za Roubíčkem a volá už ve dveřích: „Kohne, tvoje čtrnáctiletá dcera v parku kojí!”
Na to Roubíček s bohorovným klidem odpoví: „A proč by nekojila, když má čas a mlíko?”

„Představěj si, Kohn, já vám takhle jednou sedím v zahradní restauraci, když si vtom ke mně přisedla taková pěkná dívenka. Tak jsem ji pozval na večeři, pak jsme šli k cukráři na zmrzlinu, potom jsme navštívili kino, odtud jsme přešli do baru na skleničku, pak jsem ji pozval k sobě domů a tam jsme se třikrát, představěj si, Kohn, třikrát jsme se pomilovali.”
„Já jim úplně věřím, že seděli v zahradní restauraci, i to, že si k nim přisedla dívenka (i když, chudinka, asi musela mít šedej zákal), věřím jim i to, že byli spolu na zmrzlině, i u nich doma, věřím jim i to, že se spolu třikrát pomilovali, ale co jim nemůžu věřit, Roubíček, nemůžu jim věřit to, že byli spolu v kině!”
„Himlhergot, Kohn, když mi věřej, že jsem ji pozval na večeři, pak jsme šli k cukráři na zmrzlinu, že jsme šli do baru, pak jsem ji pozval k sobě domů a dokonce i to, že jsme se tam třikrát pomilovali, proč mi ausgerechnet nevěřej, že jsme byli spolu v kině?”
„To když voni, Roubíček, ještě mohli třikrát, to ještě žádný biografy neexistovaly!”

Ve špitále leží vedle sebe na postelích Pick a Langstein. Oba mají v noze ischias, a oba dostávají denně masáže, a ty jsou velmi bolestné. Ale zatímco Pick při masáži přímo řve bolestí, Langstein snáší tu torturu se stoickým klidem. Pick se ho ptá: „Jak to děláš, že to vydržíš bez křiku?”
„Jak? Ty myslíš, že si dávám masírovat tu nemocnou nohu?”

Přijde takhle rabín do baru, ve kterém všichni tančí a bezvadně se baví. Dojde k barpultu a ptá se číšníka, jestli si může odskočit. V tu chvíli celý bar ztichne a všichni se dívají k pultu. Číšník povídá: „No, opravdu si nemyslím, že byste měl.”
„Prosím vás, proč ne?”
„No, víte, vedle umyvadla je socha mladé nahé dámy, která je kryta jen jedním fíkovým listem.”
„No a? Prosím vás, člověka, jako jsem já, taková socha vůbec nezajímá.”
Tak mu číšník ukázal, kterým směrem jsou záchody. Rabín se tam ihned vydal. Když se po pár minutách vrátil, všichni už zase tancovali a bavili se. Tak jde k baru a zas se ptá číšníka: „Prosím vás, já tomu nerozumím. Když jsem přišel, všichni se bezvadně bavili, ale najednou ztichli, a teď se zas baví a tancují...”
„Teď, když jste jedním z nás, můžu vám něco nalít?”
„Počkejte, já tomu pořád nerozumím!”
„To máte tak. Pokaždé, když někdo nadzvedne ten fíkový list, tady v místnosti zhasnou světla. Takže, co si dáte?”

To takhle jednou seděli pánové Abeles, Kohn a Roubíček v hospodě u piva a hráli mariáš. Seděli tam už dlouho, byli příjemně napití a hra se jim líbila. Pan Abeles zrovna rozdával. On tedy zase zrovna rozdával, protože byl hrozně roztržitý, a Kohn s Roubíčkem toho zneužívali a vždycky, když dohráli a začali se o hře bavit, jeden nebo druhý se chopil karet, složil je do balíčku a podal Abelesovi, aby rozdal. A ten si je vzal a rozdal. Šlo to takhle celou noc, až někdy o půl páté ráno se najednou Abeles zarazil uprostřed rozdávání, chvilku přemýšlel a pak povídá: „Pánové, nerozdávám já náhodou podruhé?”