Anekdoty, vtipy, vtípky, ftípky, srandičky

„Prosím snažně o podporu... Byl jsem členem putovní kapely, ale jsem od narození smolař. Kapela se rozešla a já zůstal v cizím městě úplně bez peněz...” šnoruje židovský žebrák.
Pán domu ho poslouchá s jistou nedůvěrou: „Tak vy jste muzikant. A na jaký nástroj hrajete?”
Šnorer se chvíli rozmýšlí a pak řekne: „Na lesní roh.”
Pán domu se usměje, otevře skříň, vyndá z ní lesní roh a podává ho šnorerovi: „Tak mi na něj něco zahrajte!”
Šnorer si hluboce povzdechne: „Tak to vidíte, jakej já jsem smolař! Ze všech možnejch nástrojů musíte mít doma zrovna lesní roh!”

Kohn koupí mluvícího papouška, který se umí modlit hebrejsky. Rozhlásí to po městě, uzavřou se sázky a sjedná termín, kdy papouška předvede. Kohn papouška přinese, schválně přijde pozdě, aby syn ještě stihl vsadit víc, ale papoušek mlčí.
Kohn, strašně naštvanej, přijde o spoustu peněz. Odnese papouška zpátky a chystá si pušku, že ho zabije, když najednou papoušek promluví: „Počkej do příštího tejdne, uvidíš ten kurz!”

K bohatému Rotschildovi přijde chudý šnorer a praví: „Pane Rotschild, pánbu chraň, já na vás nechci žebrat, chci se s vámi pouze vsadit o stokorunu, že já si můžu něco opatřit, co vy, bohatý Rotschild, si opatřit nemůžete.”
„Dobře,” dí Rotschild, „sázka platí. Nyní jsem však zvědav, co vy si můžete opatřit a já ne.”
Šnorer vítězoslavně: „Tak si tedy opatřte od židovské náboženské obce vysvědčení chudoby!”

Munkeles se odhodlá na cestu k zázračnému rabimu, aby se ho zeptal na dvě věci, které ho tíží. Majitel panství mu totiž vypověděl pacht a kdykoliv Munkeles přijde na zámek vyjednávat, dá ho vyhodit. A druhá věc: Munkelesova mladá, krásná žena, ač se doma denně modlí k Bohu, ne a ne dostat dítě.
Moudrý rabi ho vyslechl a praví: „Víš co, Munkeles? Pošli na zámek svou paní a ty se zatím modli, aby to všechno dobře dopadlo!”

„Poslechnou, Kohn, já mám slabej zrak, copak je napsáno na té synagoze?”
„Abeles, tam je napsáno Voni jsou moula.”
„Nepovídaj, Kohn! A to je tam napsáno hebrejsky?”
„Nemlich hebrejsky, Abeles.”
„Ale v tom případě se to, Kohn, čte pozpátku, takže je tam napsáno Moula jsou voni!”

„Tak jsem vám byl v Africe,” vypravoval pan Grünhut, „a jak jsem byl v té Africe, tak co. Řekl jsem si, že půjdu na hon lvů. Vyšel jsem si do pralesa a najednou slyším z houštiny šramot. Střelím. A co byste řekl? Šest lvů leží tam, já vám říkám, zabitých.”
„Šest? Není to trochu moc?”
„Tak řekněme pět. Já to tak akorát nepočítal.”
„I pět je moc. Slevěj, pane Grünhut.”
„Že jsou to oni, tak byli dva.”
„Hm, dva jednou ranou?”
„S nimi je tedy řeč. Tak aby neřekli, byl to jeden. Ale zato chlapík.”
„A byl to vůbec lev?”
„Mě se ptají? Já mám všechno vědět? Copak nemám jiné starosti? Jak jsem slyšel v křoví zachrastit, tak jsem šel od toho pryč!”

„Pane Krauskopf, jakou jste mně to dohodil nevěstu?” rozčiluje se pan Bienenfeld. „Vždyť ona je jednonohá!”
„Jaký vy máte řeči, pane Bienenfeld,” povzdechne si dohazovač. „Podívejte se: Vy pojmete za manželku krásnou, zdravou, dvounohou dívku. Dobře. Za nějaký čas jdete s ní na procházku. Přejede ji auto. Dobře. Musí se s ní do nemocnice a tam jí amputujou nohu. Máte starosti, běhání, rozčilování, útraty... A vidíte? Tadyhle jste přišel k hotové věci!”

Zubař ukazuje sestře obrovský diamant: „Podívejte se, jaký měl ten Rotschilld zubní kámen!”

Khon na smrtelné posteli nařídil, aby mu poslali pro kněze. Ten se samozřejmě divil a myslel si, že se Khon na poslední chvíli rozhodl dát se na víru pravou. A tak rychle pospíchal k umírajícímu. Ten mu dlouze diktoval testament, ale o nějakém přestupování na víru nepadlo ani slovo.
Kněz začal být hodně netrpělivý a nakonec mu to nedalo a zeptal se: „Ale pročpak jste si, pane Khon, nezavolal vašeho rabína?”
Khon slabým hlasem odpověděl: „Oni se snad zbláznili, ne? Při mé nakažlivé chorobě?!”

Khon přijde jednou domů dřív a nachytá ženu v posteli se svým přítelem Steinem. Smutně se na něj podívá a říká: „Teda Stein, tomu nerozumím. Já musím, ale kdo jich nutí, to nechápu!”