Židovské anekdoty a vtipy o Židech

Přiběhne Kohn za Roubíčkem a volá už ve dveřích: „Kohne, tvoje čtrnáctiletá dcera v parku kojí!”
Na to Roubíček s bohorovným klidem odpoví: „A proč by nekojila, když má čas a mlíko?”

Ve špitále leží vedle sebe na postelích Pick a Langstein. Oba mají v noze ischias, a oba dostávají denně masáže, a ty jsou velmi bolestné. Ale zatímco Pick při masáži přímo řve bolestí, Langstein snáší tu torturu se stoickým klidem. Pick se ho ptá: „Jak to děláš, že to vydržíš bez křiku?”
„Jak? Ty myslíš, že si dávám masírovat tu nemocnou nohu?”

Přijde takhle rabín do baru, ve kterém všichni tančí a bezvadně se baví. Dojde k barpultu a ptá se číšníka, jestli si může odskočit. V tu chvíli celý bar ztichne a všichni se dívají k pultu. Číšník povídá: „No, opravdu si nemyslím, že byste měl.”
„Prosím vás, proč ne?”
„No, víte, vedle umyvadla je socha mladé nahé dámy, která je kryta jen jedním fíkovým listem.”
„No a? Prosím vás, člověka, jako jsem já, taková socha vůbec nezajímá.”
Tak mu číšník ukázal, kterým směrem jsou záchody. Rabín se tam ihned vydal. Když se po pár minutách vrátil, všichni už zase tancovali a bavili se. Tak jde k baru a zas se ptá číšníka: „Prosím vás, já tomu nerozumím. Když jsem přišel, všichni se bezvadně bavili, ale najednou ztichli, a teď se zas baví a tancují...”
„Teď, když jste jedním z nás, můžu vám něco nalít?”
„Počkejte, já tomu pořád nerozumím!”
„To máte tak. Pokaždé, když někdo nadzvedne ten fíkový list, tady v místnosti zhasnou světla. Takže, co si dáte?”

To takhle jednou seděli pánové Abeles, Kohn a Roubíček v hospodě u piva a hráli mariáš. Seděli tam už dlouho, byli příjemně napití a hra se jim líbila. Pan Abeles zrovna rozdával. On tedy zase zrovna rozdával, protože byl hrozně roztržitý, a Kohn s Roubíčkem toho zneužívali a vždycky, když dohráli a začali se o hře bavit, jeden nebo druhý se chopil karet, složil je do balíčku a podal Abelesovi, aby rozdal. A ten si je vzal a rozdal. Šlo to takhle celou noc, až někdy o půl páté ráno se najednou Abeles zarazil uprostřed rozdávání, chvilku přemýšlel a pak povídá: „Pánové, nerozdávám já náhodou podruhé?”

„Prosím snažně o podporu... Byl jsem členem putovní kapely, ale jsem od narození smolař. Kapela se rozešla a já zůstal v cizím městě úplně bez peněz...” šnoruje židovský žebrák.
Pán domu ho poslouchá s jistou nedůvěrou: „Tak vy jste muzikant. A na jaký nástroj hrajete?”
Šnorer se chvíli rozmýšlí a pak řekne: „Na lesní roh.”
Pán domu se usměje, otevře skříň, vyndá z ní lesní roh a podává ho šnorerovi: „Tak mi na něj něco zahrajte!”
Šnorer si hluboce povzdechne: „Tak to vidíte, jakej já jsem smolař! Ze všech možnejch nástrojů musíte mít doma zrovna lesní roh!”

Kohn koupí mluvícího papouška, který se umí modlit hebrejsky. Rozhlásí to po městě, uzavřou se sázky a sjedná termín, kdy papouška předvede. Kohn papouška přinese, schválně přijde pozdě, aby syn ještě stihl vsadit víc, ale papoušek mlčí.
Kohn, strašně naštvanej, přijde o spoustu peněz. Odnese papouška zpátky a chystá si pušku, že ho zabije, když najednou papoušek promluví: „Počkej do příštího tejdne, uvidíš ten kurz!”

K bohatému Rotschildovi přijde chudý šnorer a praví: „Pane Rotschild, pánbu chraň, já na vás nechci žebrat, chci se s vámi pouze vsadit o stokorunu, že já si můžu něco opatřit, co vy, bohatý Rotschild, si opatřit nemůžete.”
„Dobře,” dí Rotschild, „sázka platí. Nyní jsem však zvědav, co vy si můžete opatřit a já ne.”
Šnorer vítězoslavně: „Tak si tedy opatřte od židovské náboženské obce vysvědčení chudoby!”

Munkeles se odhodlá na cestu k zázračnému rabimu, aby se ho zeptal na dvě věci, které ho tíží. Majitel panství mu totiž vypověděl pacht a kdykoliv Munkeles přijde na zámek vyjednávat, dá ho vyhodit. A druhá věc: Munkelesova mladá, krásná žena, ač se doma denně modlí k Bohu, ne a ne dostat dítě.
Moudrý rabi ho vyslechl a praví: „Víš co, Munkeles? Pošli na zámek svou paní a ty se zatím modli, aby to všechno dobře dopadlo!”

„Poslechnou, Kohn, já mám slabej zrak, copak je napsáno na té synagoze?”
„Abeles, tam je napsáno Voni jsou moula.”
„Nepovídaj, Kohn! A to je tam napsáno hebrejsky?”
„Nemlich hebrejsky, Abeles.”
„Ale v tom případě se to, Kohn, čte pozpátku, takže je tam napsáno Moula jsou voni!”

„Pane Krauskopf, jakou jste mně to dohodil nevěstu?” rozčiluje se pan Bienenfeld. „Vždyť ona je jednonohá!”
„Jaký vy máte řeči, pane Bienenfeld,” povzdechne si dohazovač. „Podívejte se: Vy pojmete za manželku krásnou, zdravou, dvounohou dívku. Dobře. Za nějaký čas jdete s ní na procházku. Přejede ji auto. Dobře. Musí se s ní do nemocnice a tam jí amputujou nohu. Máte starosti, běhání, rozčilování, útraty... A vidíte? Tadyhle jste přišel k hotové věci!”