Židovské anekdoty a vtipy o Židech

Zubař ukazuje sestře obrovský diamant: „Podívejte se, jaký měl ten Rotschilld zubní kámen!”

„Tak jsem vám byl v Africe,” vypravoval pan Grünhut, „a jak jsem byl v té Africe, tak co. Řekl jsem si, že půjdu na hon lvů. Vyšel jsem si do pralesa a najednou slyším z houštiny šramot. Střelím. A co byste řekl? Šest lvů leží tam, já vám říkám, zabitých.”
„Šest? Není to trochu moc?”
„Tak řekněme pět. Já to tak akorát nepočítal.”
„I pět je moc. Slevěj, pane Grünhut.”
„Že jsou to oni, tak byli dva.”
„Hm, dva jednou ranou?”
„S nimi je tedy řeč. Tak aby neřekli, byl to jeden. Ale zato chlapík.”
„A byl to vůbec lev?”
„Mě se ptají? Já mám všechno vědět? Copak nemám jiné starosti? Jak jsem slyšel v křoví zachrastit, tak jsem šel od toho pryč!”

Khon na smrtelné posteli nařídil, aby mu poslali pro kněze. Ten se samozřejmě divil a myslel si, že se Khon na poslední chvíli rozhodl dát se na víru pravou. A tak rychle pospíchal k umírajícímu. Ten mu dlouze diktoval testament, ale o nějakém přestupování na víru nepadlo ani slovo.
Kněz začal být hodně netrpělivý a nakonec mu to nedalo a zeptal se: „Ale pročpak jste si, pane Khon, nezavolal vašeho rabína?”
Khon slabým hlasem odpověděl: „Oni se snad zbláznili, ne? Při mé nakažlivé chorobě?!”

Khon přijde jednou domů dřív a nachytá ženu v posteli se svým přítelem Steinem. Smutně se na něj podívá a říká: „Teda Stein, tomu nerozumím. Já musím, ale kdo jich nutí, to nechápu!”

Jeden velmi zbožný rabín se odebral na věčnost a členové jeho obce začali vyzývat Hospodina, aby jim dopřál zahlédnout, co jejich rabín v nebi dělá. Jejich prosba byla vyslyšena, ale ke své hrůze spatřili rabína s překrásnou blondýnkou na klíně. Volají na něj: „Rebe, rebe, jak jen můžeš! Ty, který jsi byl celý život tak svatý...”
„Pochopte to,” vysvětluje rabín. „Ona není má odměna, já jsem její trest!”

Přijde se Žid poradit za svým rabínem a svěřuje se mu: „Moje dcera se chce vdávat, ale otec ženicha požaduje deset tisíc věna! A ty já nemám. Mám jenom pět tisíc. Co mám dělat?”
„Já ti poradím,” povídá rabín. „Vem těch pět tisíc a zrcadlo, běž za otcem toho ženicha, ukaž mu je před zrcadlem a řekni: Tady je těch deset tisíc.”
„No jó,” namítne Žid, „ale já mám těch pět tisíc v tom zrcadle!”

Na policii přišlo udání, že katolický kněz, protestantský pastor a rabín hráli ferbla. Při výslechu farář zapíral houževnatě a odvolával se svědectvím všech svatých. Pastor přísahal při Spasiteli, že ani ferbla hrát neumí. Konečně došlo i na rabína.
„Tak co?” ptá se policejní komisař. „Hrál jste ferbla?”
Rabín pokrčí rameny: „Jak jsem mohl sám hrát ferbla?”

„Tak co, Grossman, byli v Tarnopoli? A co je tam nového?”
„Nového? Nic. Jenom tam štěkal pes.”
„A proč?”
„Protože se tam seběhlo mnoho lidí.”
„A co tam ti lidé dělali?”
„Dívali se, jak policie odvádí tvého bratra.”
„Že odvedli mého bratra? A pročpak?”
„Falšoval prý směnky.”
„Směnky falšoval? Ale to přece není nic nového.”
„No vždyť jim říkám, že v Tarnopoli není nic nového!”

„Poslechnou, Bondy. Co by dělali, kdyby jich v poušti přepadl lev?”
„Vzal bych kvér a zastřelil ho.”
„Ale co, kdyby kvér neměli?”
„Tak bych vytáhnul pistoli.”
„Pistol by taky neměli.”
„Potom bych vzal dýku a probod bych ho.”
„Co kdyby neměli ani dýku?”
„Sundal bych kožich a nacpal mu ho do chřtánu.”
„Prosím jich, Bondy, v poušti, v tom hicu, a kožich?”
„Poslechnou, Khon, komu vlastně voni fanděj? Mně, nebo tý bestii?”